Ujgurové patří mezi turkické kmeny, obývající severozápadní část dnešní Číny. Čína pro toto území užívá označení Ujgurský autonomní region Xingjiang, sami Ujgurové, ale nazývají svůj historický region Ujguristán nebo VýchodníT urkestán. Region v dnešní podobě vznikl 1. 10. 1955 v podobě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, tato oblast nacházející se v centrální Asii zaujímá 1/6 z celkové rozlohy Číny a je tedy i jejím největším autonomním regionem. Sin-ťiang hraničí s Mongolskem, Ruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Afghánistánem, Pákistánem, Tibetem, Indií a Čínou. Tvoří tedy něco jako nárazníkovou zónu mezi Čínou a ostatními státy. Ujgurskou populaci, která uznává stejné náboženství, hodnoty a kulturu lze rozdělit mezi samotné Ujgury, ale také Uzbeky, Kazachy, Tatary, Kyrgyze, mimo tyto, v regionu žijí také etničtí číňané (Chanové), Mongolové, Mandžuové nebo Huisové.
Při pohledu do minulosti zjístíme, že ujgurská historie je dlouhá téměř 4000 let. Za tuto dobu se zde vyvinula společnost srovnatelná svou vyspělostí s ostatními světovými civilizacemi té doby. Hlavním jazykem se stala ujguršita, která patří do turkické jazykové rodiny, je velmi podobná Uzbečtině, ale dá se říct, že všechny turkické kmeny se spolu navzájem dorozumí. Používali se zde také tři druhý písma, za vlády Kok turků se psalo písmem Orkhun, později bylo vytvořeno vlastní Ujgurské písmo, kterým se psalo téměř 800 let, po přijetí Islámu v 10. st. převzali Ujgurové písmo arabské, které se začalo běžně používat o století později. Před příchodem islámu zde existovala i jiná náboženství jako manicheismus, buddhismus nebo šamanismus , což dokládájí mnohé památky z těchto období, ale od roku 934 za vlády Satuk Bughra Khana, se islám stál , a je do dnes, hlavním náboženstvím regionu. Ujgurové mají také na rozdíl od etnických Číňanů světlejší pleť a nemají šikmé oči.
Napříč celým prvním tisíciletím se zde vytvářeli různé turkické státy, které musely několikrát čelit nebezpečí ze strany Číny nebo i Tibetu při jejich snažení o rozšíření území svého státu na úkor jiných. V roce 744 ustavili Ujguři svůj první stát s hlavním městem Karabalgasun, který se rozkládal na území od Bajkalu přes Mongolsko až k hranicím s Indií. Zakladatelem státu byl Kutluk Bilge Kul Khan, jehož po jeho smrti o tři roky později nahradil syn, velmi mocný vládce, který připojil k monarchii další turkické kmeny a tím ještě zvětšil rozlohu státu. Po roce 755 byli dokonce Ujgurové požádání, aby poslali svá vojska k ochraně Číny, ta jim na oplátku slíbila 200 000 rolí hedvábí ročně. V této době došlo také ke třem sňatkům mezi čínskými princeznami a ujgurskými kagany. Od roku 805 docházelo k dezintegraci státu. Díky intrikám přišla královká rodina o svou moc a vše bylo završeno roku 839, kdy v průběhu nebývale kruté zimy přišli Ujgurové o většinu svého dobytka, na kterém byli ekonomicky i životně závislí. V roce 840 říši rozvrátili Kyrgzové.
První část ujgurské politické historie dokonce ukazuje Ujgury jako ochránce čínské říše po většinu století. Na druhé straně jejich vzájemné vztahy nebyly vždy přívětivé. Způsobila to především trvalá nelibost z čínské strany. Čína si byla vědoma, že se zavázala být chráněna národem, který považovala za barbarský a cítila se tím být velmi ponížená. Ačkoli Ujgurové v průběhu staletí ztratili své nomádské návyky a kočovný styl života vyměnili za usedlý, Čína je stále označovala za necivilizované a barbarské. Proto také Ujgurové nikdy nezískali od Číny takový respekt, jaký by si později přáli. Po pádu první ujgurské říše její obyvatelé emigrovali různými směry. Ujgurové emigrující západně od Žluté řeky založili roku 850 stát Kančou, přijali lamaismus a uchovali si starou verzi ujgurského jazyka. Další skupina jižně od Ťan-šanu vytvořila na zbytcích kaganátu Karachanskou říši s hlavním městem Kašgar, zde se místním náboženstvím stal islám. Sverně od Ťan-šanu se také v 9. st. zformovalo Turfanské knížectví. Roku 1209 bylo však dobyto Mongoly, ale v rámci jejich říše si uchovalo autonomii ještě asi 150 let. Islámské království bylo roku 1219 dobyto Karachánovci (směsice turkických, Mongolských a Tunguzských kmenů). Mongolskými výboji se Východní Turkestán rozpadl na mnoho malých států, sjednocených až počátkem 16. st. v Kaškarský chanát. V následujícím období ustanovili Mandžuové v Číně obrovskou říši, která roku 1759 napadla Ujgurské království a udržela si vládu až do roku 1862. V tomto Období se Ujgurové často bouřili s cílem získat zpět své území. Při poslední vzpouře roku 1863 byli úspěšní ve vyhnání Džungarů z jejich rodné země a pod vedením Jákub beg Davlata založili svobodný kašgarský emirát Džetyšehr. Tento emirát byl uznán Ottomanskou říší, carských Ruskem a Velkou Británií. Ale před strachem z carské expanze do Východního Turkestánu (která již zabrala velká území v Západním Turkestánu) přemluvila Velká Británie Čínu dobýt území zpět. Finance na Mandžuskou invazi poskytli britské banky. 18. listopadu roku 1884 bylo anektováno celé území jako provincie Sin-ťang (v překladu Nové území).
V roce 1911 padla monarchie a vznikla republika, jejímž zakladatelem byl dr. Sunjatsen. Ten, uznal turkické obyvatele Východního za původní a zaručoval turkickým národům právo na sebeurčení. Po jeho smrti se však situace vyvíjela opačným směrem a Čankajšek tvrdě potlačoval jakýkoliv pokus o uplatnění tohoto práva a zahájil politiku velkého chanského národa. I přes to se dvakrát, a to v roce 1933 a 1944 Ujgurům podařilo vytvořit nezávislý stát s názvem Východoturkestánská islámská republika. Avšak ta neměla dlouhého trvání a pokus o vznik samostatného státu byl vždy vojensky potlačen. Po vzniku ČLR obsadila čínská lidově-osvobozenecká armáda Urumči a 17. Prosince byla obnovena provincie Sin-ťang. Pozdější požadavky na vytvoření federativní republiky byly zamítnuty, zřízena byla pouze ujgurská autonomní oblast Sin-ťang.
Komentář:
Ačkoli je historie ujgurského národa velmi dlouhá a podložena nejen písemnými památkami, musí stále tento národ obhajovat své postavení v mezinárodním společenství. Interpretace ujgurské historie se velmi různí, záleží na pohledu toho, kterého státu konfliktu. Vývoj národa Ujgurů, tak, jak ho vykládají oni sami je popsán výše, ale nesmíme opomenout čínský pohled na situaci. Čína se naopak snaží ukázat, že tento region měla téměř vždy pod kontrolou právě ona a že je nedílnou součástí Číny již od dob starověku. Dokládá to, poněkud zkreslenými historickými fakty, které přetváří k obrazu svému, aby tak mohla obhájit svůj nárok na toto území. Závislost ukazují například na vzájemné ekonomické provázaností obou regionů , která trvala po staletí. Čína také tvrdí, že by předkové Ujgurů mohli být dokonce příbuzní s etnickými Číňany tedy s Chany. Jako ukázka dvojího výkladu historie může posloužit rok 1949. Zatímco Ujgurové považují události tohoto roku za čínskou kolonizaci jejich území, Čína anexi nazývá mírumilovným osvobozením a tvrdí, že Sin-ťang byl neoddělitelnou součástí multietnického čínského národa již od vlády Východo-chanské dynastie , která území ovládala od roku 206 př. n. l. až do roku 24. n. l.
Zdroje:
Uighurs and China's Xinjiang Region [online 2008-10-15]. Dostupné z
http://www.cfr.org/publication/16870/The Uighurs [online 2008-10-16]. Dostupné z
http://www.uygur.org/enorg/history/the_uighurs.htmHistory of the Uygurs[online 2008-10-16]. Dostupné z http://www.globaltimes.cn/www/english/truexinjiang/docs/2009-07/446846.html
The Uygur ethnic minority[online 2008-10-15]. Dostupné z
http://www.china.org.cn/e-groups/shaoshu/shao-2-uygur.htmBaar. V. Národy na prahu 21. století, emancipace nebo nacionalismus? Sin-ťang – Nové území nebo Východní Turkestán? str. 159 – 162. Ostravská univerzita 2001. ISBN 80-7042-807-4
