2. analýza etnických nepokojů v severozápadní Číně

V této analýze navážu na předchozí a budu se věnovat dalšímu vývoji regionu a především náboženské a imigrační politice.
Po čínské anexi v roce 1949 došlo k uzavření mešit popřípadě k jejich demolici, tisíce duchovních vůdců bylo uvězněných. Pozemky a majetek náležící duchovním institucím byly zkonfiskovány. „Komunistická strana začala eliminovat náboženskou výuku i myšlení. Uzavřeny byly ujgurské školy, v nových školách se vyučovala pouze čínština, čínská literatura, čínská historie apod. Náboženství bylo pod velkou kontrolou s přesně předepsanými limity.“[1] Tímto bylo narušeno jedno z hlavních společenských pojítek, kterým islám bezpochyby byl.
„Čínskou náboženskou politiku lze rozdělit do několika období:
• Od roku 1950 do roku 1959 bylo náboženství oficiálně schváleno ústavou, ale i tak bylo pod kontrolou státních orgánů.
• 1959-66 Čína upevnila svou nad Východním Turkestánem, do roku 1966 byla většina mešit zbourána
• 1966- 77 v době Kulturní revoluce byly všechny náznaky religiozity zakázány, náboženské instituce odstraněny, sakrální objekty zničeny, duchovní byli uvěznění nebo popraveni
• Od roku 1977 do 90.let díky liberalizaci politiky byly některé náboženské aktivity povoleny, Ujgurové rekonstruovali své mešity, v toto období došlo k nárůstu počtu věřících
• 90.léta až doposud: čínská vláda zakázala všechny soukromé náboženské školy, všechny náboženské aktivity Ujgurů jsou opět pod přísnou kontrolou“[2]
V dnešní době existují určité náboženské rozdíly mezi venkovským a městským obyvatelstvem, zatímco věřící obývající převážně zemědělské oblasti dodržují islámské tradice a kulturní návyky důkladněji i v každodenním životě, jejich městští příbuzní se již vzdali upjatého dodržování všech rituálů, jako je například modlení se pětkrát denně, stále ale považují požití vepřového masa za nepřípustné a zúčastňují se všech velkých svátků. I přes tyto rozdíly cítí obě skupiny solidaritu k ostatním muslimům ve světě a sounáležitost k islámu, kterou vyjadřují nejen používáním svého jazyka, ale i například způsobem odívání.
Jako příklad náboženské netolerance v období Kulturní revoluce poslouží například chov vepřového. „Navzdory tomu, že islámská tradice nejen zakazuje konzumaci vepřového masa, ale i chov prasat nebo pohyb v jejich blízkosti, bylo vládou nařízeno, aby každá rodina na venkově chovala tolik prasat, kolik je členů rodiny. Lidé, kteří se tomuto nepodřídili, byli vězněni nebo přímo zabiti. K poníženosti Ujgurů byly z některých mešit zřízeny prasečáky.“[3] Dobytek byl více než člověk.

V roce 1996 byla čínskou vládou započata kampaň „strike-hard“, která měla za cíl potlačit všemožné kriminální aktivity v zemi. Ve Východním Turkestánu však kampaň nabrala zcela jiný směr. Všechny náboženské projevy byly označeny za ilegální, protičínští vůdcové, věřící a studenti byli odsouzeni za své emancipační snahy k dlouholetým trestům odnětí svobody. Některé neoficiální informace uvádějí, že do roku 1996 skončil ve vězení na 570 000 Ujgurů. Tato politika vedla k obrovským etnickým nepokojům ve Východním Turkestánu.
Jeden z mnoha incidentů se odehrál na jaře roku 1997 v ujgurském městě Ghulja vzdáleného na 4000 km od Pekingu. Ujgurská většina uskutečnila pokojnou pouliční demonstraci proti zatčení 30 duchovních vůdců v měsíci Ramadánu. Následně čínská policie a armáda rozpoutala ofenzívu, při které přišlo o život přes 100 lidí. Po tomto incidentu bylo ve větších městech provincie vyhlášeno vojenské právo. Policie obvinila tisíce mužů a žen ze separatismu. Ti byli bez spravedlivého soudu uvězněni a týráni nelidskými způsoby.
Čínská prevence proti separatistickým tendencím Ujgurů je jimi označována jako kulturní genocida. Čína se snaží odloučit Ujgury od jejich minulosti protože, „Kdo ztratil minulost, ztratil i budoucnost“.[4] Místní názvy jsou počínštěny, z řeky Tumen se například stala řeka Donghu. Pekingskou taktikou, jak zvýšit kontrolu nad tímto územím a zamezit tak snahám o separatismus, je změna národnostní struktury obyvatel, proto zde jsou účelově přesídlování tisíce Chanů z přelidněných oblastí východní Číny. „V roce 1945 zde žilo jen 5,5% Chanů. Dneska již tvoří přes polovinu populace a toto číslo se neustále zvyšuje. Ujgurové tak již tvoří menšinu ve vlastní zemi.“[5] Dříve Ujgury před touto politikou chránila značná odlehlost jejich regionu, ale po té, co došlo k modernizaci infrastruktury a dostavbě železnice, nic nebrání masovému přílivu Chanů. Etnické Číňany tady lákají ekonomické výhody. „Dalším lákadlem je možnost mít v tomto regionu dvě děti na rozdíl od zbytku Číny. Podporovány jsou také smíšené sňatky Ujgurů a Chanů, jejichž děti se automaticky stávají Chany.“[6] Chanové ovládají státní správu a všechny důležité posty, mají až 90% zastoupení ve stranických a vládních funkcích. Ujgurům zbyla druhořadá zaměstnání a tradiční řemesla. „Ujgurové žijící celé generace v jednopatrových domech, bývají vystěhování na předměstí do paneláku.“[7] Mezi další diskriminaci muslimů patří například zákaz nošení šátku u žen a vousů u mužů do jejich zaměstnání. Čína zavedla do škol výuku mandarínštiny, aby napomohla k porozumění mezi oběma etniky a také aby odvrátila hrozbu terorismu, v podstatě jde však o další krok k asimilaci. I v tak odlehlém koutě světa patří ale mezi tři základní vyučovací předměty angličtina, což by Ujgurům mohlo pomoci navázat lepší kontakty s ostatním světem.
Naproti pokusům o kulturní asimilaci a potlačování práv Ujgurů se staví například Světový ujgurský kongres. „Ten má za úkol reprezentovat společné zájmy Ujgurů jak ve Východním Turkestánu, tak v zahraničí. Založen byl v roce 2004 v Mnichově. Hlavním cílem kongresu je podporovat práva Ujgurů, jejich náboženskou svobodu a demokracii. Již v pořadí třetí shromáždění Světového uhurského kongresu se konalo v květnu 2009 ve Washingtonu.“[8] Znovu byla za prezidenta kongresu zvolena Rebiya Kadeer, která je považována za „matku Ujgurů“ nebo „ujgurského Dalajlamu“. „Rebiya Kadeer je jednou z hlavních ochránců dodržování lidských práv a vůdkyně uhurského lidu. Dnes již 60letá matka 11 dětí byla v minulosti pradlenou a později sedmou nejbohatší osobou Číny. Za své názory byla 6 let vězněná.“[9] Dnes žije v Německu a Čína ji považuje téměř za kolaborantku s teroristy. Mezí další organizace podporující práva Ujgurů patří například: Eastern Turkistan Foundation, Eastern Turkistan Culture and Solidarity Association, East Turkistan Union in Europe, Uyghur American Association, Swedish Uygur Committé a mnoho dalších.
Komentář:
Pro Čínu je oblast Sin-ťangu nejcitlivějším regionem státu. Nejde jen o etnickou odlišnost Východního Turkestánu, kterou Čína považuje za hrozbu udržitelnosti celistvosti svého státu, ale jde také o nesmírné ekonomické hodnoty tohoto regionu. Od 50. let až doposud Komunistická strana Číny poskytla obrovské investice do ekonomického rozvoje Sin-ťangu. Mezí hlavní priority rozvoje patří především těžba nerostných surovin. V regionu se nachází 1/3 čínských zásob ropy, významná naleziště uranu, uhlí a dalších surovin. Od roku 1964 do roku 1996 se na území autonomní oblasti severovýchodně od Urumči uskutečnilo 44 testů jaderných zbraní. Pro toto nesmírné nerostné bohatství je toto území pro Čínu a její ekonomiku nezbytné a bude se snažit zabránit jakýmkoliv snahám o rozšíření regionální autonomie. Čína velmi podporovala rozvoj silniční, železniční a letecké infrastruktury, rozvoj průmyslu a produktivity zemědělství. V souvislosti s tím zde přibily i pracovní podmínky a díky obrovským státním dotacím došlo ke zlepšení úrovně bydlení. Tyto na první pohled chvályhodné činy ovšem nepřinesly velký prospěch původní populaci, která staletí obývala prosperující obchodní centra na Hedvábné stezce, a která se nyní ocitla na okraji společenského žebříčku. Původní obyvatelé jsou vyhánění ze svých domovů, na místo kterých jsou stavěny moderní železobetonové výškové budovy, ve kterých je již místo pouze pro etnické Číňany. Krajina, kterou Ujgurové osídlili v dávné minulosti, a kde zapustili své kořeny, se jim doslova mění před očima.

Citace:
[1], [2], [3] Abuses of Religious Freedoms In East Turkistan [online 7-11-2009]. Dostupné z http://www.uyghurcongress.com/En/Uyghurs.asp?mid=1195916276&mid2=1048153884&mid3=-1037850317
[4], [5], [7] Brezina I. Zánik Kašgaru. Koktejl, 2009, roč. XVIII, č. 9, s. 88-95. ISSN 1210-4353
[6] Baar. V. Národy na prahu 21. století, emancipace nebo nacionalismus? Sin-ťang – Nové území nebo Východní Turkestán? str. 159 – 162. Ostravská univerzita 2001. ISBN 80-7042-807-4
[8] Introducing the World Uyghur Congress [online 6-11-2009]. Dostupné z http://www.uyghurcongress.org/En/AboutWUC.asp?mid=1095738888
[9] About R. Kadeer[online 6-11-2009]. Dostupné z http://www.iuhrdf.org/iuhrdfmain.aspx

Zdroje:
About R. Kadeer[online 6-11-2009]. Dostupné z http://www.iuhrdf.org/iuhrdfmain.aspx
Brezina I. Zánik Kašgaru. Koktejl, 2009, roč. XVIII, č. 9, s. 88-95. ISSN 1210-4353
Martin Slobodník: The People’s Republic of China - the Ethnic Composition and the Nationalities Policy [online 6-11-2009]. Dostupné z http://www.aepress.sk/mot/mo399.htm
Cultural Assimilation and Economic Segregation [online 7-11-2009]. Dostupné z http://www.uhrp.org/categories/Issues/Cultural-Assimilation-and-Economic-Segregation/
The Xinjiang conflict: Uyghur Identyty, Language, Policy and Political Discourse [online 7-11-2009]. Dostupné z www.eastwestcenter.org/fileadmin/stored/pdfs/PS015.pdf
Introducing the World Uyghur Congress [online 6-11-2009]. Dostupné z http://www.uyghurcongress.org/En/AboutWUC.asp?mid=1095738888